Vidět Henrika Lundqvista, mého nejoblíbenějšího hokejistu, a jeho spoluhráče na vlastní oči se mi vždycky jevilo jako naprostá utopie. Mám na mysli spatření při hře, natož pak o spatření mimo arény v civilním oblečení a v klidu. Jenže pak vedení hokejové Sparty oznámilo, že tenhle tradiční český klub sehraje přátelský duel právě s New York Rangers a sen rázem nabral reálnějších rozměrů. Je to už nějaký pátek, ale mám to před sebou zobrazené v celkem jasných barvách. Čas ubíhal a celá akce dostávala konkrétnější obrysy. Datum, čas a další. Léta koketuji s novinařinou, proto jsem si radši pořídila na jméno jednoho českého vydavatelství akreditaci, aby byl přístup k hráčům snazší. Akreditace se týkala tréninku konaného 28. září 2011. Právě tento den se pak stal jedním z nejkrásnějších v mém životě.

U holešovické arény mě krátce po příchodu doplnil jeden kolega ze zdejší redakce – jako typicky nezávislý novinář došel v dresu Rangers a kšiltovce stejných barev. V půl jedenácté jsme byli vpuštěni do hlediště. Rozklepala se mi kolena. Koukám na led a tam se prohánějí skoro všichni hráči Rangers V brance se soustředí Hank. Nádhera. Ale takhle daleko? To mi nestačí. A já když něco chci… Trénink byl svižný. Obyčejný smrtelník by možná flusal krev. Kolem střídaček za plexisklem a nad prostorem připomínajícím tunel pro příchod a odchod hráčů do šaten bylo hodně těsno. Foťáky nestíhaly. Trénink se blížil ke konci a byl čas se přesunout do mixzóny.

Tam bylo také pěkně našlápnuto. Nechyběli zástupci slovenských nebo švédských médií. Hráči se pomalu začínali trousit z ledu. Docela stres. Kdy půjde ten Henrik? Blížil se Brad Richards. „Brad, please,“ volám prosebně, když kolem mě prochází. Otočil se, automaticky vzal fixu a podepsal se na svou fotku. Kolem byl šrumec. Krok za krokem se ke mně přesouval Derek Stepan. Podávám fixu, nastavuji fotku. On se na mě podívá a zeptá se, zda nemám k dispozici jiný obrázek. Nějaký vybíravý, ne? Ne. Jen se nechtěl podepisovat pod Ryana Callahana. Spletla jsem si obrázky při boji o místo u pásky. Vedle stojící redaktoři sparťanského webu se mohli potrhat smíchy.

Brad Richards se právě zvěčňuje na svou fotografii.

Nahoře u ledu byl neskutečně živo. Lundqvist se snažil vyhovět každému, kdo mu podával věci k podpisu z prostoru kolem střídaček. O žádného jiného hráče nebyl takový zájem. Jednomu klučinovi prý dokonce daroval hokejku. V mixzóně nejprve musel promluvit s novináři. Jejich zájem byl taktéž enormní. Pak se vydal dál. „Henrik,“ stačím jen zavolat. Ochotně se zastavil a začal vyhovovat mé žádosti o podpis. Co? Selhala fixa? Kdepak. Henrik měl mokré své bílé rukavice zpod výstroje a fixa nezvládla pod náporem vody poslušně napsat k jeho autogramu tak typickou třicítku. V ten okamžik se na mě vrhla PR pracovnice Rangers a rázně se mi snažila říct, že novinářům se hráči podepisovat nebudou. Nereagovala jsem. „Can I take a photo with you?“ ptám se Lundqvista. „Sure,“ zněla odpověď. Nepříjemnou ženskou málem „vomyli“. Předem informovaná redaktorka sparťanského webu zmáčkla spoušť a bylo to. Znovu jsem se dozvěděla, že něco takového si novináři nesmí dovolit.

S Henrikem Lundqvistem v mixzóně. Paní za námi je z PR oddělení klubu a moc radosti ze mne neměla.

Odešla jsem ven k autobusu, abych viděla hráče v civilu. Venku čekalo dost dalších fanoušků. Po nějaké době začali hokejisté vycházet. Překvapil mě Steve Eminger. Hotový playboy. Bohužel, nikdo z davu se nedovážil zavolat na Ryana Callahana a Brada Richardse, takže tihle dva zapluli rovnou do autobusu. Poučena povolávací taktikou, jsem zakřičela na Johna Tortorellu. „Yes, but very quick,“ v rychlé chůzi řekl kouč a vyfotil se se mnou. Pospíchal, ale vyhověl každému a každému zároveň zopakoval tuhle větu. Je sympatický, takový roztomilý. To si ale hráči asi nemyslí.

Čas neskutečně letěl, potřebovala jsem stihnout autobus domů v 15:15, což znamenalo vyrazit kvůli prodlevám metra a přestupům zhruba o hodinu dříve od stadionu. Ještě jsem ale chtěla vidět Henrika Lundqvista v civilu a získat ještě jeden podpis. Díky přítomnosti jiných lidí z redakce jsem se skvěle bavila. Pak jsem se začala připravovat k odchodu. Schválně jsem byla hodně zpomalená. Ve čtvrt na tři vyšli ze stadionu Sean Avery a Henrik. Nebudu lhát, bleskově jsem připravila fotku, půjčila si tužku a pár jedinců předběhla. Druhý podpis byl kompletní, i s třicítkou. Dokonce se mi podařilo se s Králem Manhattanu i podruhé vyfotit. Téměř všichni hráči mě až překvapili svojí ochotou. Když Lundqvist po tréninku vycházel z haly, v davu to zašumělo. Jeho podpis chtěl naprosto každý. Každý chtěl také společnou fotografii, takže měl co dělat. Neodmítal ani ty, kteří žádali jeho podpis na vícero věcí. Opravdu vyhověl každému. Trochu jsem se zdržela. Byl to krásný den. Jo a autobus jsem stihla.

Tááák. Počkej chviličku, zavřu fixu a můžeme se vyfotit :-)

A je to. Druhá společná fotka s Henrikem Lundqvistem.

Redaktora webu newyorkrangers.cz Monika (tedy já) se s vámi podělila o své zážitky z akce, kdy hokejisté New York Rangers navštívili Prahu z důvodu sehrání přátelského duelu se Spartou. Celou akci s názvem Zpátky v čase: Rangers v Praze si vymyslela, tak musela jít první s kůží na trh. Máte i vy podobný zážitek z tréninku nebo zápasu? Máte zajímavé fotografie? Neváhejte a pošlete je na adresu monika@newyorkrangers.com.