První zápas jsem hrál v Tokiu, překvapuje St. Louis

Stručně vám nyní shrnu kariéru Martina St. Louise. Tento Kanaďan hodně zapůsobil v juniorských soutěžích a podepsal smlouvu s Calgary Flames, ale tam nezapůsobil a mohl jít do draftu roku 2000, kde si ho nikdo nevybral, a tak poté opět podepsal jako volný hráč, tentokrát s Tampou, ve které se stal jedním z nejlepších hráčů historie. Příběh neskončil pohádkově, ale přesně naopak. Po neshodách s GM Tampy byl na trade deadline 2014 vyměněn do New Yorku Rangers, kam byl ochotný jít, nikam jinam. Od té doby patří mezi lepší hráče Jezdců a v této sezoně má na dresu dokonce „Áčko“. Martin si našel v našlapaném programu čas i na rozhovor. Pro New York Post ho vyzpovídal Steve Serby.
Myslíš, že jsi více jako máma, nebo táta?

Po maminčině smrti jsem začal více přemýšlet o některých jejích věcech a její rozhodnutí. Po tělesné stránce jsem asi po taťkovi. Je i spousta věcí mentálního charakteru, které mám po něm. Ale myslím, že moje máma mě naučila, jak se vypořádat s životem.

Jakým způsobem?

Vždycky měla na všechno pozitivní pohled. Moje máma byla taková malá, křehká, ale byla psychicky velmi silná. Svým způsobem byla divoká (úsměv). Vždycky mě tlačila, a to velmi přesvědčivě. Někdy před spaním mě povzbudila a říkala něco ve smyslu – Ukaž jim to. Bylo to jenom ona a já. Každý miloval mou mámu. Ona milovala všechny. Dokonce i její nepřátele. Vždy se snažila pomoci lidem. Vidím ji v sobě. Ne, že by taťka takový nebyl, ale měl prostě otcovskou postavu. Vždy mi říkala, ať jdu za svým snem, ať nedělám nic jiného. Byla velmi přesvědčivá.

Inspirovalo tě to?

Dávala mi z toho důvěru. Byla speciální. Je to jenom máma, já vím. Pro každého je matka speciální, když vyrůstá. Ale když vyrůstáte, tak si tu specialitu uvědomujete. Byl jsem obdařený. Oba moji rodiče byli tvrdě pracující a upřímní. Je mnoho věcí, při kterých si uvědomím, že tohle by udělala i ona.

Už ti výška někdy vadila?

Ne. Jenom když si jdu koupit džíny (směje se). Mám velké nohy. Je těžké dostat správnou velikost.

Proč myslíš, že ti to nikdy nevadilo?

Moje výška mě nikdy v ničem neomezovala.

Ale byl jsi stereotypní.

Jo, jo. Nejsem první malý chlap, co hrál v NHL. Takže pro mě to bylo jako: Když oni hrají NHL, tak proč bych já nemohl? Byli tam chlapi, co to zvládli přede mnou. V mé mysli budu vždy jeden z těch, kteří to dokázali.

Ale bylo frustrující, když jsi nebyl draftován, co?

Tenkrát jo. Tenkrát to bylo zklamání. Víte, cítíte se trochu podvedený. Ale budete se vymlouvat, nebo půjdete dál? Jdete dál. Nenechal jsem se tím zastavit.

Jak se cítíš, když jsi inspirací pro menší lidi?

Někdo byl pro mě inspirací, když jsem byl mladší. Když vidím menší lidi, obzvlášť hokejisty, tak jsem jejich motivací. Vidí mě, jak to zvládám, tak proč by nemohli oni.

Slyšel jsi nějaké zábavné věci od protihráčů na ledě?

Ještě když jsem byl mladý. Teď, když stárnu, si myslím, že respektují starší.

Nejvtipnější věci, co jsi slyšel?

Stoupni si! Trpaslíku.

Vadilo ti to?

Ne, ani jedno, co jsem slyšel. Pokud se vám snaží dostat pod kůži, tak děláte něco dobře.

Hraješ tak, abys jim dokázal, že na to máš?

Jo. Mám pocit, že musím. Je to rychlý, fyzický sport. Musíte tak hrát.

Jaká je tvoje mentalita na ledě?

Intenzivní. Přesný opak toho, co jsem mimo led. Mám rád, když se směju a bavím ostatní, ale když zápas začne, mám pocit, že musím hrát intenzivně.

Hraješ nejlíp, jak umíš, že?

Víš, kdy hraješ přesně tak, jak to nejlíp jde, a snažíš se, aby to vydrželo co nejdéle. Přichází to a odchází.

Popiš pocit, když jsi intenzivní na ledě a hraješ nejlíp, jak umíš.

Je to sebevědomý pocit, naparuju se. Jenom chci puku. Všechny oči na mě. Nemůžu říct, zda jsou celou sezonu všichni hráči alespoň padesát procent času v takovém rozpoložení.

Je to jako když nechceš prohrát, ale má se to stát, jenže ty stejně chceš vyhrát.

Taky jsou zápasy, když se snažím, ale nejde to. Pak jsou ty druhé, kdy se mi moc nechce, ale všechno tam padá. Takže pro mě je to pořád být jen spokojený s výkonem, ne s góly a s asistencemi, protože pak hrajete jak blázni. Rád se dívám na svoje střídání, jak hraju. Na to mám vždy upřímný názor.

Když se na sebe díváš, tak poznáš, jestli hraješ tak, jak nejlíp umíš?

Ano. Nemůžu se dočkat, až se podívám na ten záznam, když vím, že jsem tak hrál. Je to zábavné.

Viděl jsi někdy nějaké záznamy bývalých hráčů, jako byli Henri Richard a Yvan Cournoyer?

Jenom sestřihy, přes NHL Network. Když vyrůstáte v Montrealu, tak máte šanci dostat plno záznamů bývalých hráčů Canadiens. Richard byl oblíbeným hráčem mého dědy, když byl mladý, spolu s Jeanem Beliveauem. Jsou to legendy.

Pokud bys nevěděl, jak jsi starý, tak na kolik by sis myslel?

12 (smích)! Myslím, že věk je do určitě míry stav mysli. Ale myslím, že když jste v práci obklopeni mladými, tak vás to mladými udělá také. Myslím, že moje děti mě udržují mladého.

Je něco, co nemůžeš udělat teď, ale zvládl bys to před deseti lety?

Ve dnu volna prospat celý den! (smích)

A na ledě?

Na ledě ne. Cítím se jako hráč, který se snaží vyvíjet se a musí se přizpůsobit hře. Musíte sami sebe objevit na ledě, protože pokud jste dobří jen v jedné věci, tak soupeři najdou způsob, jak ji odstranit. Teď jsem chytřejší než tehdy. Líp čtu hru. Ale někdy s přibývajícím věkem, když už víte o hře hodně věcí, se snažíte být dokonalí. Když jste mladí, tak jenom jdete hrát, nemáte rádi, když se věci rozebírají. Jak budete starší, tak na sebe budete pravděpodobně kritičtější, protože o hře víte více.

Jak si vysvětluješ, že jsi před dvěma lety ovládl ligu v bodování? Bylo ti 37.

Jedním z hlavních důvodů bylo to, že se Crosby zranil. Vím, že být zdraví je součástí toho všeho, ale to mě nenechalo ho přeskočit o nějaký ten bod. Měl jsem štěstí, že jsem hrál s hodně výbornými hráči, jako například Stamkos. Šlo nám hodně věcí, hlavně naše přesilovky. V této lize není nikdo, kdo by mohl získat body sám. Musíte být obklopení skvělými hráči a trenéry, kteří ve vás věří. Je tolik věcí, které skládají jedno velké puzzle.

Popiš tvoje náročné léto s cvičebním guru Benem Prentissem.

Opravdu mi pomohl, abych mohl hrát na této úrovni v tomto věku.

Popiš pocit, když zvedáš Stanley Cup.

Ten pocit splní dokonalost… Je to taková dlouhá cesta. Pro mě, když jsem ho v roce 2004 vyhrál, to bylo tak, že to nebyla jen hra, jen série, jen playoff. Byl to můj život.

Když jsi ten Pohár držel, měl jsi husí kůži?

Jo, určitě. Je to hodně emocionální.

Popiš svoji první All-Star game, v sezoně 2003-2004.

Mario Lemieux měl hrát, ale nehrál. Jako junior hrál hokej ve městě, kde jsme žili. Byl jsem mladý, ale můj táta byl zvyklý chodit se na něj dívat pořád. Dostat šanci zahrát si proti němu, pak jsem s ním chtěl být v jedné šatně, to by bylo něco. Ale byl jsem tam i s dalšími elitními hráči, což byl další krok v mé kariéře.

Nějakou dobu jsi byl v IHL (předchůdce AHL) v týmu Cleveland Lumberjacks.

Co mě jako první napadne je to, že jsem hrál s hodně staršími hráči. Stará IHL byla taková liga pro starší. Byli tam kluci, kteří odehráli pár stovek zápasů v NHL, ale jejich kariéra postupně upadala. Takže pro mě to byla šance ptát se na hodně otázek. Vzpomínám si, že jsem se hodně zajímal o jejich zkušenosti.

Popiš svůj první zápas v NHL.

Můj první zápas vůbec byl v Japonsku, proti San José v roce 1998. Tenhle rok byla olympiáda v Naganu, jeli jsme do Tokia, abychom podpořili hokej. Pro mě bylo trochu divné odehrát svůj první zápas v NHL v Japonsku. Nebyl jsem velký cestovatel, a to zejména v tom smyslu, že jsem se mimo Ameriku moc nevydával. Ten nápad (hrát v Japonsku) se mi moc nelíbil, ale samozřejmě jsem chtěl být na soupisce pro první zápas sezony. Ale pamatuji si, že jsem se NHL trochu bál.

Proč?

Myslel jsem si, že jsem pořád jako fanoušek. Bylo to jako: Co tady dělám? Neměl bych tu být. Chvilku mi trvalo, než jsem vstřebal dojem z NHL.

Vstřelil jsi gól v šestém zápase v druhém prodloužení proti Flames ve finále Stanley Cupu roku 2004.

Pravděpodobně nejdůležitější gól, jaký jsem kdy vstřelil. Prohrávali jsme v sérii 2:3 a výhrou jsme udrželi naději na sen. Pohár už byl na stadionu. Jenom ta myšlenka, že bychom ho měli my… Bylo to fakt cool.

Jaké to bylo, když jsi opustil soupisku Kanady?

Když se to stalo v roce 2010, tak jsem byl zklamaný. My, jako hráči, jsme konkurenti. Střílíte góly pro sebe. Život je plný zklamání. Ale musíte se s tím vyrovnat a další den pokračovat v práci.

Popiš svoji zlatou medaili z letošní olympiády.

Bylo neuvěřitelné být povolán později a dostat příležitost jít tam a snažit se co nejvíce pomoci týmu. Opravdu jsem cítil, že tohle je moje poslední šance. Jako kluk jsem olympiádu sledoval pořád. Teď, když vám dají zlatou na krk… Neuvěřitelný zážitek.

Jaké je to být Jezdcem?

V Tampě jsem hrál dlouho. Byla to takové menší organizace, ale když se dostanete do týmu z Original Six, tak naprosto poznáte rozdíl. Být tady je samo o sobě neuvěřitelný zážitek.

Popiš fanoušky Rangers.

Pořád – nejen mě – velmi podporují. Přijdete sem na poslední den přestupů, navíc za kapitána. Je to těžké, hned chcete, abyste vyšli správným směrem a je to těžké, protože se to nestane přes noc. Musíte získat respekt hráčů, trenérů, to není dáno. Nemají za sebou něco s vámi. Je to stejné, jako když někoho soudíte jenom z řečí ostatních lidí.

Dáme si nějaké rychlé odpovědi: Henrik Lundqvist.

Soutěživý.

Chris Kreider.

Síla.

Brad Richards.

Chytrý.

Anthony Duclair.

Šikovný.

Ryan McDonagh.

Mac je jako z učebnice. Čestný, čistý člověk.

Alain Vigneault.

Klidný.

John Tortorella.

Má srdce na dlani.

Je to opak Vigneaulta?

Jo, jsou odlišní.

Vyhrál jsi třikrát Lady Bing Trophy (trofej pro nejslušnějšího hráče.

Jsem poctěn. Zvlášť teď, když mám tři kluky, můžu jim říct: Tohle by Lady Byng neudělala (úsměv).

Jak staří jsou tvoji synové?

Ryan má jedenáct, Lucas devět a Mason šest.

Jsou to hokejoví fanoušci?

Všichni hrají hokej.

Který z těch tří ti připomíná sám sebe?

Nevím, to je těžké. Z personální stránky asi Lucas.

V čem?

Nevím, jeho manýry, myšlení. Jeho styl života.

Jaké je to mít tři kluky, co hrají hokej?

Opravdu si hokej užívám, ale myslím, že si to užívám ještě víc, když vidím, jak hrají oni. Je to zábava. Doma je hodně hluku. Hodně se tady toho děje.

Popiš University of Vermont.

Táta mě opravdu hodně tlačil, abych šel na univerzitu, než k juniorům. V té době nebylo moc hráčů, kteří byli draftovaní, natož hráli v NHL. Takže můj táta chtěl, abych byl i vzdělaný. Nasměroval mě na vysokoškolskou cestu. Jsem rád, že to udělal. Byly to pravděpodobně čtyři nejlepší roky mého života. Hodně jsem se toho naučil – jazyk samotný, angličtinu, protože jsem vyrůstal ve francouzském prostředí. Samozřejmě, potkal jsem tu i svou ženu.

Tři lidi, které bys pozval na večeři?

Svou mámu, tátu. A můj vzor z mládí, Matse Naslunda.

Proč byl tvým idolem?

Byl nejmenším hráčem v Canadiens. Bylo to v době, kdy tam menších hráčů moc nebylo. Vidím se v něm.

A proč mámu a tátu?

Co se týče mé mámy, byla by to poslední možnost s ní povečeřet. Taťka je velkým fanouškem Canadiens, takže myslím, že u večeře by si dobře popovídal s Naslundem.

Oblíbený film?

Forrest Gump.

Oblíbený herec?

Robert De Niro.

Oblíbená herečka?

Julia Roberts.

Oblíbený bavič?

Jerry Seinfeld.

Oblíbené jídlo?

Jídlo na Díkuvzdání – krocan, brambory a omáčka.

V co doufáš, že by o tobě mohli říkat spoluhráči?

Chci, aby si mě pamatovali jako dobrého chlapa.

Může tento tým zopakovat cestu za Stanley Cupem z minulé sezony?

Bez debat, můžem. Musíme jít postupně a dělat kroky v správný čas. Je tu spousta věcí, které jsou součástí rovnice – zůstat zdraví jako tým, mít štěstí… Jestli se to všechno sejde, máme na to? Myslím, že jo. Ale myslet, nebo to udělat jsou dvě rozdílné věci.

Budeš v Síni slávy?

Je lichotivé, když to lidé říkají. Nevzbudím se a neřeknu si: Jsi v Síni slávy. Budím se každý den s tím, že toho chci dosáhnout.

Platnost uložené stránky vyprší: 27. 2. 2020 01:34:05