ÚTERÝ: Na vrcholu kariéry

Po otevření arény St. Pete Times Forum v roce 1996 si vedení Lightning mohlo mnout ruce. Návštěvnost byla velmi slušná a tamější hokejisté už nemuseli hrát domácí klání na baseballovém stánku Thunderdome. Zdálo se, že kanadský národní sport si může najít důstojné místo i mezi floridskými palmami a plážemi. Jenže pak přišel zlom. Fanoušky klubu přestaly bavit neustálé porážky a hlediště se postupně vyprazdňovalo až na polovinu bezmála dvacetitisícové kapacity. Do takového prostředí tenkrát dorazil Brad Richards. Kdo by si pomyslel, že v té době 20letý nováček změní tým společně s Martinem St. Louisem a Vincentem Lecavalierem k nepoznání.
Jednoduché to ale nebylo. Richards sice odstartoval výtečně a hned v říjnu 2000 byl vyhlášen nováčkem měsíce, avšak mužstvu se nedařilo. „Radši bych teď bral nějaké výhry, na ty se musíme soustředit,“ reagoval rodák z Murray Harbour na své první individuální ocenění mezi profesionály. „Na osobní úspěchy se hráči většinou nekoncentrují. Ty prostě přijdou. Jsou jen takový bonus.“

Podobný průběh měl i zbytek ročníku. Zatímco Blesky skončily ve své konferenci až čtrnáctí, Richards odehrál všech 82 zápasů a zaznamenal v nich 62 bodů. Byl nejproduktivnější jak v rámci klubu, tak mezi nováčky. Nominace na Calder Memorial Trophy ho tedy logicky neminula. „Jsem šťastný, že jsem do ligy zapadnul, ale výsledky hlasování neovlivním,“ telefonoval Richards z Řecka, kde si společně s letitým kamarádem Lecavalierem dopřával zasloužené chvíle odpočinku. Cena pro nejlepšího nováčka roku nakonec šikovnému Kanaďanovi jen těsně unikla. Podle reportérů NHL byl lepší Jevgenij Nabokov, jenž zazářil v brankovišti San José.

Richards však nezoufal. V následující sezoně opět nastřádal 62 bodů a stal se jednou z ústředních postav týmu. Hokejoví nadšenci v Tampě začali kupovat dresy s jeho jménem a vedení klubu v něm vidělo budoucího vůdce. „Udělal obrovský pokrok, přesto ještě ani zdaleka nevyčerpal svůj potenciál,“ hodnotil kreativního centra tehdejší generální manažer Lightning, Jay Feaster. „Je to tichý kluk, který jde ostatním příkladem. Připomíná mi Joea Sakica. Ani on toho moc nenamluví, ale ostatní k němu vzhlížejí.“

„Když vám generální manažer řekne, že to můžete dotáhnout takhle daleko, motivuje vás to,“ reagoval Richards na porovnání s hvězdným Sakicem. „Nechci ho zklamat, takže ještě musím zapracovat na hodně věcech.“ A tak se také stalo. Hokejista, jenž drží svou hůl nalevo, dřel přes léto 2002 jako mezek, aby posunul svou hru na vyšší úroveň: „Pokud odehraju podobný ročník jako loni, určitě nebudu spokojený.“

Hned první zápasy nové sezony však ukázaly, že Richards spokojený být mohl. „Spodní část mého těla je o hodně silnější,“ právem se pyšnil 90 kilogramů vážící útočník. „Cítím, že mám tvrdší střelu a rychleji bruslím. Navíc se můžu lépe popasovat s tvrdou hrou.“ Richards nakonec zakončil základní část se 74 body, přičemž se poprvé mohl spolehnout výraznou podporu spoluhráčů. A právě díky tomu vidělo St. Pete Times Forum premiérové vyřazovací boje. Bleskům sice už v konferenčním semifinále vystavili stopku budoucí šampioni z New Jersey, přesto se dalo hovořit o úspěchu. Fanoušci přibývali.

A bylo jich stále víc, neboť jízda, kterou Lightning předvedli v ročníku 2003-04, vskutku stála za pozornost. Svěřenci rázného kouče Johna Tortorelly nejdříve opanovali Východní konferenci, načež je nikdo nezastavil ani v bojích o Stanley Cup. Na klubu ze Slunečního státu si postupně vylámali zuby Islanders, Canadiens, Flyers i Flames. Klíčovým mužem Lightning i celého play-off nebyl nikdo jiný než Bradley Richards, jenž se při tažení za nejcennější hokejovou trofejí vybičoval k nejlepším výkonům v kariéře. „Brad na sebe vzal zodpovědnost,“ ocenil přístup spoluhráče veterán Tim Taylor. „Někoho takového jsme hledali. Někoho, kdo nás povede a bude čnít nad ostatními.“

S tímto výrokem nejde polemizovat. Richards ve 23 utkáních vyřazovacích bojů zaznamenal 26 bodů a vstřelil 12 gólů. Navíc hned sedm z těchto tref do černého zajistilo mužstvu výhru. Tím padl osm let starý rekord Joea Sakica, který dokázal v play-off vsítit “jen“ šest vítězných branek. „Nemám tušení, proč jsem vstřelil tolik rozhodujících gólů,“ upřímně sdělil novinářům 183 centimetrů měřící centr. „Když chcete pomoct týmu nejlépe, jak umíte, může se stát i tohle.“

Málokoho tedy překvapilo, když Richards jen krátce po skončení sedmého finálového duelu zdvihl nad hlavu Conn Smythe Trophy. „Je to neskutečné. Nedokážu to vysvětlit,“ pokoušel se centr s devatenáctkou na zádech sdělit své pocity po zisku trofeje pro nejužitečnějšího hráče vyřazovacích bojů. Netrvalo dlouho a v Richardsových rukách se místo tohoto prestižního ocenění blýskal i Stanleyův pohár. V té době už bylo téměř 23 tisíc fanoušků v přeplněné domácí hale Lightning na nohou. Oslavy mohly začít.

Sám Richards je pojal velmi rozmanitě. Nejdříve prvnímu Stanley Cupu v historii floridského klubu oblékl bundu a vzal ho na soukromou plavbu kolem Murray Harbour, a když se do svého rodiště vrátil, uspořádal veřejnou akci. Na tu dorazilo neuvěřitelných dvanáct tisíc zvědavců, ačkoliv v městečku na jihu Ostrova prince Edwarda žije jen něco kolem 350 lidí. „Asi si ještě neuvědomuju, co jsem dokázal, ale doufám… je to skvělý pocit… doufám, že se mi to podaří znovu,“ prohlásil dojatý Kanaďan. Večírek skončil až v ranních hodinách. „Ulehnul jsem tak ve tří ráno,“ vzpomíná Richardsův otec Glen. „Pak přišel Brad a dal mi pohár do postele. Bylo parádní se vedle té věci probudit.“

Další podobná probuzení však zhatil povýlukový platový strop, jenž vedení Lightning uvěznil v začarovaném kruhu. Generální manažer klubu Jay Feaster a jeho spolupracovníci si totiž během dvou let pojistili služby klíčové Svaté trojice, kterou tvořil Lecavalier, Richards a St. Louis, ale draze za to zaplatili. Na další kvalitní hráče už nezbyly peníze. Odešel produktivní Stillman, urostlý Modin, spolehlivý Kubina a především výborně chytající Chabibulin. Mužstvo ze Slunečního státu zesláblo a již v prvních kolech vyřazovacích bojů bylo snadným soustem. Začalo se tedy mluvit o výměně někoho ze Svaté trojice.

Spekulace fanoušků i novinářů se staly skutečností na konci února 2008. Černý Petr padl na bezmála osmimilionového Brada Richardse, jenž v rámci rozsáhlé výměny putoval do Dallasu. Hvězdné trio Lightning se tak definitivně rozpadlo. „Těžký den,“ neskrýval své rozčarování z trejdu Vincent Lecavalier. „Když odchází váš nejlepší kamarád, určitě nejste rádi.“ Svůj kladný vztah k šikovnému centrovi vyzdvihl také Martin St. Louis: „Brad mi pomohl stát se lepším hokejistou i člověkem.“

Platnost uložené stránky vyprší: 22. 9. 2019 17:05:11