První měsíce rodinného odloučení ale rozhodně nebyly procházkou růžovým sadem. „Zpočátku jsem se cítil hrozně,“ vzpomíná Glen Richards na své tehdejší pocity. „Byl hodně mladý. Jenže na takovou vzdálenost prostě nemůžete jen tak vyrazit autem. A letenky? Ty jsou drahé. Někdy jsme si říkali, jestli vůbec děláme správnou věc, vždyť některé děti tam nevydržely ani týden.“

To dospívající Brad ukázal pevnou vůli, ačkoliv ani on se neubránil stesku po domově: „V prvních dvou týdnech jsem každý den brečel a volal domů. V noci se to dalo vydržet, ale ráno bylo horší. Po probuzení jsem se totiž kouknul kolem sebe a bylo mi jasné, že nejsem doma. Zachránila mě až škola. Při vyučování totiž máte plné ruce práce a nemáte čas na to myslet.“

Dalším faktorem, jenž vyjukanému mladíkovi v náročném přesunu pomohl, byl spolubydlící, který do čtyřlůžkového pokoje dorazil jen o několik minut dříve. Jmenoval se Vincent Lecavalier. „Ze začátku byl až moc cool. Poflakoval se s jinými lidmi a mě si nevšímal,“ sdělil novinářům Richards, načež se hlasitě rozesmál. „Ne, dělám si srandu. Už při prvním setkání se z nás stali dobří přátelé.“

„Byli jsme jako sourozenci, což znamenalo, že jsme se jednou za čas poprali,“ prozradil dále rodák z Murray Harbour. „Jen si to představte - stejná třída, stejný autobus, stejný tým, stejná lajna, stejný rozvrh, stejné jídlo a stejný pokoj. A tak to bylo pořád dokola, nedalo se před tím utéct. Není divu, že jsme se někdy nemohli vzájemně vystát.“

Tomuto permanentnímu kontaktu výrazně nahrávalo i stísněné prostředí vesničky Wilcox, kde Athol Murray College of Notre Dame leží a kde žije jen kolem 250 lidí. „Červené světlo tady můžete najít jedině za bránou,“ potvrzuje Terry O'Malley, bývalý hokejový trenér místních Hounds. „Nejsou tu žádné semafory, je to opravdu malinké městečko.“

O to víc se mohli oba nadaní útočníci soustředit na hokejový program, kde je měl na starosti právě O'Malley. „Dělali mi radost, neustále se chtěli zlepšovat,“ cenil si jejich přístupu trojnásobný reprezentant Kanady na olympijských hrách. „Vince uměl výborně podržet puk a měl skvělé fyzické předpoklady. Brad byl tehdy velmi drobný, ale vynahrazoval to báječným citem pro hru a šikovnýma rukama.“

Po dvou letech ve Wilcoxu se však cesty kanadských kamarádů rozdělily, ale jak se později ukázalo, nebylo to na dlouho. Lecavalier totiž zamířil do quebeckého Rimouski, kam o rok později dorazil také Richards. Opětovné spojení dřívějších spoluhráčů se tamějším Oceánic vyplatilo, neboť oba nasbírali 115 bodů a opanovali první dvě místa klubového bodování.

Přesto byl tehdy 18letý Bradley stále ve stínu svého frankofonního kamaráda, což se zřetelně projevilo na následném draftu v roce 1998. Zatímco z Lecavaliera udělali Lightning celkovou jedničku a prohlásili ho za hokejového Michaela Jordana, Richards šel na řadu až ve třetím kole, kde si ho stejný klub zamluvil po Lecavalierově doporučení.

„Špatně bruslí, není dost tvrdý, nemá ideální výšku, byl produktivní jen díky Lecavalierovi,“ podobnými výroky skauti zdůvodňovali, proč nadaný forvard klesl ve výběru nadějí až na 64. pozici. Stejný názor mělo i vedení Blesků, které Richardse poslalo ne jednou, ale hned dvakrát zpět mezi juniory. „Když mě podruhé poslali domů, hodně mě to motivovalo,“ hovořil obdivovatel Joea Sakica o své dřívější situaci. „Měl jsem pomalu oheň v očích. Chtěl jsem něco dokázat.“

A tak se také stalo. Trenéři Rimouski Océanic nejspíš nechápali, co ještě Richards v Quebecké juniorské lize dělá, neboť už byl úplně někde jinde než ostatní hráči. V 63 zápasech základní části nasbíral 186 bodů (71+115) a 12 duelů vyřazovacích bojů mu jich vyneslo dalších 37. Posbíral tolik individuálních cen, že je nemohl pobrat, přičemž ještě dovedl mužstvo k Memorial Cupu.

Jen dva dny po zisku nejcennější juniorské trofeje už nejžárnější hvězda Rimouski vepisovala svůj autogram pod návrh tříletého nováčkovského kontraktu na necelé tři miliony dolarů. „Dostal pořádný balík a my zase pořádného hráče,“ pochvaloval si tehdejší generální manažer Lightning, Rick Dudley. Richards, jehož před cestou na Floridu za Lecavalierem čekala výrazná obměna šatníku, se po uzavření dohody a oslavách titulu těšil na jediné: „Je to za mnou, takže konečně můžu jít spát.“