Zapomeňte na Gáboríka. Nejlepším střelcem Rangers je Brian Boyle

Zázrak na Manhattanu. Pokud by se točil film o Brianu Boylovi, dostal by zřejmě tento název. Útočník newyorských Rangers je totiž v přestávce před Utkáním hvězd NHL nejlepším střelcem svého mužstva. Mužstva, jehož barvy obléká jeden z nejlepších hokejových kanonýrů planety, Marián Gáborík. Boyle, jehož jméno znali do této doby jen fanoušci Rangers a zapálení konzoloví hráči NHL 2011, ale kromě střílení branek zvládá i další věci, které jsou pro vítězství podstatné. Kouč Jezdců, John Tortorella, sází na dvoumetrového centra stále víc.
Kdo by si vsadil?

Hokejista, jemuž klub platí 525 tisíc dolarů za sezonu, je většinou nezkušený nováček nebo takzvaný hráč do počtu, který zaplňuje místo ve čtvrtém útoku či třetím obranném páru a má starosti znepříjemňovat hru soupeřům všemi možnými prostředky. Tito hokejisté jsou nutnými články řetězu, jehož délku určuje platový strop nejvyšší zámořské ligy.

Brian Boyle měl být v tomto ročníku právě jedním z těchto hráčů, ale předpoklady se ani zdaleka nevyplnily. Skutečnost je jiná. Úplně jiná. Rodák z amerického Hinghamu se totiž nebývale rozstřílel. Již po 52 zápasech má na kontě 18 gólů, což je kvóta, které se nevyrovná žádný jiný hráč Jezdců. Ani Marián Gáborík.

Pokud bychom pohlíželi na tyto branky čistě z finančního hlediska, vyšlo by nám, že newyorský klub platí Boyleovi za každou brankou jen necelých 30 tisíc dolarů, což je ve srovnání s 3,5 miliony, které platí Boston za každou trefu Marcu Savardovi, neuvěřitelně nízká částka. Ostatně nižší už v severoamerické lize ani nenajdete.

Boyle ale není jen zázračný střelec, jenž chodí na led pouze za účelem nastřílet co nejvíce gólů. Je to rovněž výborný defenzivní a důrazný hráč. O tom svědčí jeho 154 hitů, 52 zblokovaných střel a osm kladných bodů v hodnocení pobytu na ledové ploše. Vůbec nejobjektivnějším hlediskem je však čas strávený při oslabení. John Tortorella s velkým smyslem pro spravedlnost posílá Boylea na led při přesilovkách soupeře nejvíce hned po Ryanu Callahanovi a Brandonu Dubinském. Dokonce ani výtečný obranář Chris Drury nedostává tolik důvěry.

Nikoho tak nepřekvapí, že Tortorella dává mladým a nepříliš zkušeným hráčům z farmářského Connecticutu za příklad právě Briana Boyla: „Tito hokejisté musí přijmout zodpovědnost, kterou jim přináší příležitost v hlavním týmu. Nestačí hrát pouze vyrovnaně, musí se zlepšovat. Právě to předvádějí naši mladší hráči včele s Boylem.“

Pokud 26letý forvard udrží současné tempo, může dosáhnout na mety 30 branek a 45 bodů. V takovém případě by ho čekaly pohádkové peníze. Mohl by si říct o jakoukoliv částku mezi dvěma a čtyřmi miliony amerických dolarů. Po sezoně chráněný volný agent ale na novou smlouvu nemyslí a užívá si životní ročník.

„Jsem hrdý, že jsem součástí tohoto mužstva,“ připomíná novinářům nová hvězda Jezdců. „Tvoříme tým, o němž lidé hovoří ze zřejmých důvodů. Jsme hodně semknutí a dokážeme čelit jakékoliv situaci. Jsem opravdu rád, že mohu být součástí takového kolektivu. Je to něco zvláštního.“

Pilný student

Než se však Boyle dostal až na Manhattan, musel ujít velký kus cesty. Jeho putování začalo v městečku Hingham ve státě Massachusetts, kde se narodil manželům Boyleovým. Brian je jedním ze třinácti dětí, takže byl už jako malý obklopen sourozenci. Přesto se mu díky jeho hokejovému talentu dostávalo zvláštní péče.

„Když jsem byl mladší, o pozornost ze strany rodičů jsem neměl nouzi. Nebylo těžké si na to zvyknout,“ vypráví Brian Boyle. „Táta se mnou byl na turnajích v Kanadě a mě vůbec nenapadlo, že máma má doma spoustu práce s ostatními. Když jsem trochu dospěl, máma mi dala jasně najevo, že to vždycky nemůže být jenom o mně. To mi prospělo.“

Ačkoliv bylo zjevné, že malý Brian si s pukem rozumí, rodiče Arthur a Judith nechtěli vsázet vše na jednu kartu. Proto u svého sedmého potomka kladli důraz také na vzdělání. Boyle tak nejdříve studoval na Střední škole Svatého Sebastiana, načež se přesunul na římskokatolickou Boston College, kde ho zaujala Fakulta umění a věd. V ročníku 2005-06 dokonce získal stipendium.

Nadějný útočník se postupem času stal hvězdou Eagles, jak se mužstvo bostonské univerzity jmenuje, a ve svém závěrečném ročníku byl jmenován do funkce kapitána. Tato úloha ale s sebou nese značnou odpovědnost, což poznal také Boyle. Když jeho tým sužovala vlna zranění, musel zastávat mnoho rolí. Ze středu útoku se tak přesunul na křídlo. Z křídla zase na pozici obránce. Vyhnul se jen brankářskému postu.

S touto náročnou situací pomohla Brianovi jeho matka. „Věděla, že neustálá změna postů pro mě často byla frustrující,“ vzpomíná mohutný Američan. „Dokázala mi říct vlastními slovy, abych nebyl zarmoucený. Říkala, že pokud udělám vše, co bude v mých silách, všechno dopadne dobře.“

Boyle nakonec zakončil sezonu bravurně. Byl nejproduktivnějším hráčem svého týmu, když nastřádal 53 bodů (19+34) ve 42 zápasech, a už se těšil, až si v Los Angeles, které ho draftovalo v roce 2003 z celkové 26. pozice, zahraje po boku Michaela Cammalleriho nebo Dustina Browna. Rodák z Hinghamu se ale ve druhém největším městě Spojených států prosazoval pomalu a obtížně. Většinu času trávil na farmě Kings v Manchesteru. Když si vedení kalifornského klubu uvědomilo, že tehdy 24letý Boyle stále nenaplnil svůj potenciál, rozhodlo se jednat. Výsledkem byla výměna s newyorskými Rangers, kteří sháněli centra do čtvrtého útoku a nabízeli výběr ve třetím kole draftu.

Brian Boyle tak musel čelit nečekanému a dlouhému stěhování přes celou šíři Spojených států do chladnějšího, avšak hokejovějšího prostředí. Ihned si oblíbil nejslavnější arénu světa, Madison Square Garden, ale svými výkony nikoho neuchvátil. John Tortorella mu dal jasně znát, že místo v základní sestavě pro příští sezonu nemá v žádném případě jisté.

Bruslení, bruslení a bruslení

„Nezdálo se nám, že plně využívá svůj potenciál. Proto jsme na něj hodně tlačili,“ přiznává hlavní trenér Jezdců Tortorella. „Kritiku ale přijal správně a přes léto hodně makal, přičemž se zaměřil především na bruslení. Zkrátka chtěl být lepším hráčem a zapracoval na tom, což se mu nyní vyplácí.“

Ano. Velcí hráči a výjimečné výkony se nerodí zázrakem ani náhodou. Je za nimi tvrdá práce. V případě Boylea šlo přes léto především o bruslení. Americký centr nikdy nebyl vyloženě špatným bruslařem, ale v porovnání se spoustou špičkových bruslařů v nejvyšší zámořské soutěži zkrátka nestíhal. Byl o krok pozadu.

Proto před právě probíhající sezonou požádal o spolupráci Barbaru Underhillovou, instruktorku rychlobruslení. Pokud jste o této ženě ještě neslyšeli, vězte, že má za sebou mnohé úspěchy. V tomto roce byla časopisem The Hockey News zařazena mezi stovku nejmocnějších lidí v ledním hokeji a před 27 lety se stala mistryní světa v párovém krasobruslení.

„Na začátku na mě koukal stylem: ‚Fajn, tak co mi asi řekne? Je to metr a půl vysoká ženská. Ani o ní nic nevím,‘“ vypráví Underhillová s úsměvem na tváři. „Opravdu toho o mně moc nevěděl a já o něm také ne. Postupem času jsme se ale poznali lépe.“

„Když jsem poprvé viděl Barbaru, nečekal jsem, že mi nějak moc pomůže,“ potvrzuje Boyle. „Ale dokázala to. Dělal jsem přesně to, co mi říkala, a ihned jsem pocítil rozdíl.“

Rozdíl pocítili také hráči a trenéři newyorských Jezdců v přípravném kempu. „Očividně na sobě zapracoval,“ s potěšením oznámil novinářům John Tortorella. „Myslím, že pokud se koukne na hokejisty kolem sebe, bude vědět, kde je jeho místo. Měl výborný kemp.“

Monstrum

Boyle měří 201 centimetrů a váží 114 kilogramů. Tyto rozměry z něj dělají jednoho z nejurostlejších hráčů ligy. Jeho porovnání s Nathanem Gerbem, nejmenším hokejistou soutěže, připomíná souboj Davida s Goliášem. Ani při své basketbalové výšce ale Boyle není jen neohrabanou horou svalů jako mnozí čistokrevní bitkaři.

Je jasné, že 26letý Američan není tvůrcem hry a ani nedokáže udělat kličku v telefonní budce, ale perfektně zvládá práci, které se ostatní bojí. Řeč je o clonění před brankářem, blokování střel a napadání soupeře. A když je to nevyhnutelné, nedělá Boyleovi problémy ani shození rukavic, ačkoliv tuto činnost raději přenechává ostatním.

Massachusettský rodák je rovněž výborným týmovým hráčem. Smysl pro skupinovou práci se u něj vyvinul už v dětství, kdy musel být jako jeden ze třinácti dětí nápomocen. „Vysvětlili jsme našim potomkům, že musíme pracovat jako jeden tým,“ připomíná Judith Boyleová. „A ten, kdo nebude spolupracovat, bude proti našemu týmu.“

Další významnou vlastností Briana Boylea je soutěživost, kterou tmavovlasý forvard nezastírá ani v přípravě. Fanoušci Rangers si jistě vzpomenou na trénink, ve kterém se Boyle dostal do pěstní potyčky s Brandonem Dubinským. Na první pohled vážnému souboji se však oba aktéři po vychladnutí jen zasmáli. „Jen jsme vám chtěli dát něco, o čem můžete psát,“ vtipkoval s novináři Dubinsky. „Píšete totiž pořád o tom samém.“

Můžete na Glena Sathera, podpisového maniaka a generálního manažera Rangers, nadávat na internetových fórech či diskuzích a skandováním před Madison Square Garden požadovat jeho odvolání, ale nemůžete mu upřít jeho cit pro povedené výměny. Právě tento muž totiž na Manhattan přivedl Jaromíra Jágra, zbavil se nevyměnitelného Scotta Gomeze, Aleše Kotalíka nebo Chrise Higginse a… lacině získal z Los Angeles budoucí oporu mužstva, Briana Boylea.

Autor je redaktorem serveru NHLpro.cz

Platnost uložené stránky vyprší: 22. 11. 2019 06:43:43