Smutek, zklamání – není důvod (souhlasit nemusíte)

V tuto chvíli už opadly největší emoce, přesto ve většině z nás oddaných fandů klubu ze středu New Yorku převládají negativní emoce. Jsou i ve mně, ačkoliv jsem v obrat finále po stavu 0:3 nevěřil a jen tajně doufal. Jenže i samotná účast ve finále je úspěch, velký úspěch a je třeba ji ocenit. Navíc tato sezóna přinesla spoustu dalších pozitiv alespoň v mých očích.
Nejde začít ničím jiným než krokem ze, který se stal bez šesti dní právě před rokem. Ano angažování Alaina Vigneaulta považuji za nejpovedenější věc loňské sezóny a to jsem s některými jeho rozhodnutími nesouhlasil a kritizoval ho za ně. Nejde jen o jeho přístup ke hře a nový herní styl, kdy pod ním doslova rozkvetli hráči jako Zuccarello, Kreider a hlavně McDonagh, ale zejména o klid, kterým působí na své svěřence a kterým dle mě výrazně pomohl postoupit přes Montreal Canadiens ve finále konference.

Týmovost tu byla už za rázného a velmi emotivního Johna Tortorelly. Jenže dnes je posunuta někam dál a to zejména díky využívání všech hráčů během zápasu a vyzdvihování malých úloh jednotlivců pro kolektiv. Prostě nevítězili jen ti nejdůležitější v týmu, ale všichni a prohrávali také všichni.

Ryan McDonagh byl elitním defenzivním zadákem už za doby jeho předchůdce, ale letos ukázal i ofenzivní nástavbu na svém výkonu a pokud vydrží hrát podobně jako ke konci vyřazovací části stabilně, bude určitě nejednou kandidátem na James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce soutěže.

Dlouho tento klub hledal silového útočníka s dostatečnými schopnostmi a dovednostmi. Já jsem přesvědčen, že ho našel. Ano Chris Kreider ukázal svůj potenciál a pokud dokáže své výkony stabilizovat, může být „power forvardem“ pro elitní řadu na vysoké úrovni. Vstřelit třicet branek by pro něj neměl být problém, a pokud se povede přivézt elitního centra s vysokou schopností tvořit hru, můžeme se dočkat i soupeření o krále střelců v rámci celé NHL.

Opačným případem co do stavby těla je norský prcek Mats Zuccarello, i on ukázal v této sezóně schopnosti být útočníkem pro první dvě formace a to bez úplně elitních spoluhráčů. Není důležité, že byl nejproduktivnějším hráčem Jezdců v základní části, ale to, že byl klíčem k úspěchu formace s Brassardem a Pouliotem. Ano on byl tvůrce hry řady, která držela nejedno období tým nahoře a přispívala pravidelně i ve vyřazovacích bojích. Zvládl svůj hendikep a v budoucnu může být jedním z lídrů týmu nejen na ledě, ale i v šatně.

Posledním koho bych zmínil je Derek Stepan. Základní část neměl úžasnou, ale to bylo nejspíš díky vynechání tréninkového kempu. Postupně se dostal do své role a ve vyřazovací části už patřil k nejlepším útočníkům. Hlavně ukázal velký charakter a o oddanost týmu a spoluhráčům, když nastoupil jen pár dní po operaci zlomené čelisti. Ve finále se mu ofenzivně nedařilo, ale bojoval navzdory mnohem fyzicky zdatnějším protihráčům. Příští sezóna bude mnohem lepší, nevynechá kemp a můžeme se těšit na lepšího Dereka než letos.

Obrovským plusem, jsou pak nasbírané zkušenosti všech hráčů. Ochutnat atmosféru finále je něco, co se nedá ničím nahradit. Projít v posledních třech sezónách devíti sériemi play off a v šesti z nich zvítězit je velký výsledek, kterým se nemůže pyšnit žádný jiný tým z východní konference a počty zápasů odehraných ve vyřazovací části u hráčů mladšího věku jako McDonagh, Stepan, Kreider, Hagelin, Zuccarello, J. Moore budou velkým benefitem v blízké budoucnosti.

Pokud se povede tým udržet přes léto rozumně pohromadě a zdravě ho obměnit a doplnit není důvod se bát následujícího ročníku, ale i budoucnosti. Je ale potřeba se nebát změn a možností za třeba i vyšší cenu tým zkusit vylepšit na správných místech, ale o tom až příště.

Platnost uložené stránky vyprší: 22. 11. 2019 08:03:15