New York City? To se nedá popsat, to se musí zažít

Redaktorkou tohoto webu jsem už nějaký ten pátek. Přiznám se, že nevím přesně, ale odhaduji to na tři roky. Ještě o poznání déle ve mně tkvěla touha podívat se do New York City. Letos jsem se definitivně smířila s několika fakty - že pro tuto cestu nenajdu kvůli finančním nákladům a lenosti parťáka, že mě pět dní pod křídly cestovní kanceláře vyjde na padesát tisíc a že budu muset překonat obrovský strach z létání a strávit tolik hodin v ocelovém ptáku. Do Big Apple jsem vyrazila na konci září. Už měsíc tak slýchávám otázku: „Jaké to tam bylo?“ A já odpovídám: „Těžko se to popisuje, každý si to musí prožít sám. Ale upřímně? Sem tam pořádný bordel a smrad. Ale taky výborné jídlo a skvělí lidé.“ New York City je neskutečně specifické místo plné kontrastů, které se na každém podepíše.
Když letadlo dosedlo na ranvej letiště JFK a pilot pustil do reproduktorů hit Get Lucky, cukaly mi koutky. Způsoboval to letmý smích i rozechvělost z daného okamžiku. Přežila jsem dlouhý let bez turbulencí a nacházela se na území svého letitého cíle. Hned první kontakt s letištní halou mi potvrdil, že jsou oblasti, ve kterých se Američané mají od Evropy hodně co učit. Zatímco letiště v Curychu, kde jsem přestupovala, vypadalo jako výkladní skříň a svou zemi dokonale reprezentovalo (například ke svému „gejtu“ jsem jela vlakem, v němž nám pouštěli bučení krav nebo zpěv ptáků), Kennedyho působilo neskutečně ošuntěle a vytvářelo dojem, že se nacházím někde, kde o mě moc nestojí. Tento pocit ještě umocnil černošský imigrační úředník, který mě kontroloval po vystátí předlouhé fronty. „ Proč tu jste? Jak dlouho tu budete? Kolik máte peněz? Kde budete bydlet?“ Otázky chrlil jednu za druhou. Odebral mi otisky všech deseti prstů, vyfotil a pustil dál. Na půdu USA.

Cesta do hotelu (pro možné zájemce o ubytování – jmenoval se Astor On The Park) vedla přes celý Queens. Z dodávky samozřejmě jen těžko uvidíte celou čtvrť a už vůbec z ní nedostanete takový přehled, abyste ji mohli objektivně zhodnotit, nicméně že by tohle bylo místo, kde bych chtěla žít, to rozhodně ne. Z domků přímo čišela průměrnost nebo možná až chudoba jejich majitelů. Všude okolo silnice se válely odpadky. Jak říkám, rozhodně jsem neviděla celou čtvrť, ale to, co mi výhled z auta nabídl, nevypadalo nijak úchvatně. Po zhruba hodině jsme dojeli k městské části, která je cílem drtivé většiny turistů a ze které někteří bohatí obyvatelé města celý život „neslezou“ (donutí je k tomu možná jen návštěva zápasu Yankees, jejichž stadion se nachází v Bronxu), k Manhattanu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na vlastní oči vidím známé panorama s mrakodrapy.

Po projetí Harlemu, mimochodem od poloviny 90. let už tu nejsou vraždy na denním pořádku, přesto bych si sama mezi tu hromadu černochů asi netroufla, jsme konečně zaparkovali před hotelem. Ještě jsem ani nedotáhla kufr k recepci a už jsem slyšela své rozčilené spolucestující. V cestovní kanceláři jim totiž slíbili, že budou bydlet přímo v centru Manhattanu, jenže náš hotel se nacházel na severu Central Parku a navíc neměl nijak exkluzivní vzezření. Já se s ním smířila prakticky hned, i když mi nebylo příliš po chuti, když mi průvodce řekl, že nemůžu mít pokoj se dvěma postelemi a že ho musím vyměnit s manželským párem, jemuž cestovka nadělila jen jednu postel. Vhodný pár hledal tři hodiny, takže ten den už jsem se zmohla jen na koupel a postel. První poznávání Manhattanu se odsunulo na další den.

Ráno jsme vyrazili od hotelu autobusem, z něhož jsme co chvíli vystupovali kvůli bližším prohlídkám známých míst. Začali jsme v Harlemu, pak následovala 5th Avenue. Překvapilo mě, že luxusní obchody se rozhodně nenacházejí po celé její délce, nýbrž jen na velmi krátkém úseku. Luxusní značky se střídaly jako na běžícím pásu. Například v Trump Tower je vše z mramoru a po jedné ze zdí teče voda, možná až zbytečné snobství. Pomalu ale jistě jsem začala vnímat, kde jsem. Město se mi vrývalo pod kůži. Kolem se lidé pohybovali v typicky rychlém tempu. A na silnicích se to jen hemžilo žlutými taxíky. Okolí Rockefellerova Centra působilo velmi přívětivě, až na cenu kafe. Já se pak od skupiny odpojila a vyrazila si splnit sen.


Továrna na informace z 8th Avenue

Suverénně nejkrásnější zážitek nevzešel ze všeobecného programu pro všechny klienty cestovky. Jednalo se o mou čistě individuální záležitost. Využila jsem své drzé povahy a domluvila si prohlídku redakce deníku The New York Times. Pro někoho „nic moc“, pro mě sen. Mým průvodcem byl hokejový reportér Jeff Klein, s nímž jsem už pár let v kontaktu. Schůzku jsme řešili asi měsíc a její definitivní čas zazněl jen dvanáct hodin před ní. Chvílemi jsem už ani nedoufala, že se do sídla nejprestižnějšího a nejslavnějšího deníku podívám. Nakonec se povedl zážitek na celý život.

Každému, kdo má byť jen minimální zájem o žurnalistiku a její zákulisí, bych takový pohled přála. Moderní newsroom pro stovky novinářů rozprostřený na několika patrech krásné budovy dostavěné v roce 2007. „Já sem chodím tak jednou za měsíc,“ odpovídá Jeff na otázku, zda se v redakci zdržuje každý den. Procházeli jsme hlavní částí redakce, které se nachází v patrech číslo 2, 3 a 4, přičemž 3. a 4. patro spojuje ochoz. Neměla jsem příliš slov. Jen jsem cvakala spouští foťáku. Rozpovídala jsem se až v okamžiku, kdy se k nám připojil jiný novinář. Začali jsme si povídat o hokeji a Jeff vyjmenovával Čechy. „Plekance znám, to je tak trochu můj kamarád. A neříkejte mu pořád Plekanek, je to Plekanec,“ smála jsem se. „Fakt ho znáš? Ten se ženám líbí, že?“ ptal se Jeff. Řekla jsem mu, že líbí, ale že už je ženatý s českou zpěvačku.


Redakce deníku The New York Times je nádherná.

Jeff mě udivoval svou znalostí ruštiny a hlavně češtiny. Měl docela slušnou slovní zásobu a chtěl, abych mu ji rozšířila. Opakoval po mě slovíčka do doby, než jsem centra nazvala středním útočníkem, to se jen pousmál a netroufl si. Taky věděl, že litvínovský klub má teď jméno Verva a že byl dlouho Chemopetrol. Safra, všude tolik Američanů a já narazím zrovna na toho chytrého. To ale ještě nebylo všechno. V místnosti, kde každý den probíhají v jedenáct dopoledne a ve čtyři odpoledne porady vedoucích redaktorů o podobě titulní stránky na další den, seděla šéfredaktorka Jill Abramson a ještě jeden novinář. Jeff jim řekl, že tu máme návštěvu z České republiky. „Jak se mas?“ vypálil s úsměvem onen žurnalista. „Tady všichni mluví česky,“ otočila jsem se na šéfredaktorku. Tvářila se tak trochu jako Meryl Streep ve filmu Ďábel nosí Pradu, ačkoli předlohou pro tuto postavu byla šéfredaktorka magazínu Vogue. Jill pookřála, až když jsem ji požádala o společnou fotografii.

Následně jsme s Jeffem odjeli do 14. patra do jídelny pro novináře, ze které je impozantní výhled na obě strany 8th Avenue. „Víš co? Nechceš jet v neděli se mnou na trénink Rangers? Ráno tě vyzvednu před hotelem,“ prohodil Jeff a já se málem utopila ve flaštičce s velmi chutným džusem. Samozřejmě jsem souhlasila. O pár hodin později mi ale přišla od Jeffa smska, že Alain Vigneault posunul trénink na druhou hodinu odpoledne. Nestihla bych letadlo, takže jsem musela odmítnout. Byla jsem smutná, ale to už bych od výletu asi chtěla až moc.


Je libo výhled z 82. patra?

Na 8th Avenue není ani zdaleka zajímavá jen budova redakce The New York Times. O kousek dál se nachází Madison Square Garden. Celou jsem ji obešla a nakoukla i dovnitř. Konečná fáze rekonstrukce byla v plném proudu. Pak jsem tuto ulici opustila. Kolem to začala blikat. Jasně, blížím se k Times Square. Na tomto nejznámějším náměstí světa jsem byla celkem třikrát. Největší masakr to byl v sobotu večer, kdy se kolem mě pohybovaly snad tři miliony lidí. Hudba, křik, zmatek. Pouliční umělci malovali a prodávali obrazy, sem tam do mě šťouchnul Mickey Mouse. Atmosféra opravdu jedinečná, pro někoho ale až přehnaný blázinec. Mačkanice nebrala konce a všudypřítomné obrovské reklamní panely se lehce blížily cirkusu.

Úprk do metra pomohl od tak masivního davu lidí, ale jinak přílišnou úlevu nenabídl. Pokud vstoupíte do newyorské podzemky, okamžitě se začnete potit. Je tam totiž neskutečné dusno a asi čtyřicet stupňů, všude. Výrazně se na něm podepisuje také zub času. Od jeho otevření v něm snad nevyměnili ani jednu žárovku a prostředí působí trochu depresivně. Třeba s londýnským metrem, které je dokonce ještě starší, se nedá vůbec srovnat. „To město trochu zahnívá,“ poznamenal průvodce, když viděl, jak překvapení z té špíny jsme. Myslel to i v souvislosti se silnicemi. Ty jsou na Manhattanu už hodně let bez zájmu silničářů a taxíky se občas pořádně zhoupnou. Mě osobně nejvíc zarazilo něco jiného, a sice smrad. Největší byl v okolí Times Square. Netuším, odkud se linul, ale slabší žaludek by asi označkoval chodník. Puch byl společníkem i na všech záchodech, které jsem navštívila. U nás pomlouváme třeba hlavní nádraží v Praze, já ale zažila mnohem větší hard core.

Stojí to skoro třicet dolarů, ale já to měla od cestovky v ceně. Pokud budete v New Yorku, rozhodně to nevynechejte. Co je to? Návštěva observatoře v 82. patře Empire State Building. Manhattan odtud máte jako na dlani. Opravdu překrásný pohled, kterého se nenabažíte. Než jsem vyrazila na vrchol Empire State Building, zažila jsem další úsměvnou historku. Doma jsem se vsadila, že se vyfotím s typickým newyorským poldou z NYPD. Na ulici jsem narazila na skupinku asi pěti policistů a z dálky si vybrala vítěze konkurzu na společnou fotku. Přišla jsem k němu a požádala. Byl samý úsměv a zaúkoloval kolegy, aby zmáčkli spoušť. „Héj, proč zrovna s ním. Proč ne se mnou? Myslím, že jsem o dost hezčí,“ začal v žertu lamentovat jeden z jeho kamarádů v uniformě. Policisté mají na hrudi své jméno. Narážela jsem na Javiera, Fernandeze, Martineze, Riveru. Nikde žádný Jones nebo třeba Taylor. Ať se ale daný Američan jmenuje jakkoli, v 99 procentech narazíte na nesmírně ochotného jedince. Třeba taxikáři se na mě smáli (pravda, mé poprsí bylo v triku dost výrazné). Každý je připraven vám pomoci.


Výhled z Empire State Building - pohled pro Bohy.

Víte, co mě v New Yorku dostalo? Jídlo. Je chutnější a daleko poctivější než u nás. Typický hot dog prodávají ve stáncích na kolečkách na každém rohu. Vyjde na dva dolary a v párku je fakt maso. Dražší je jen na turistických top místech. Třeba u sochy Svobody, kam jsem se plavila, za něj chtějí devět babek. Na lodi, kterou jsem absolvovala tříhodinovou plavbu kolem Manhattanu, stál čtyři dolary. V jedné nenápadné restauraci poblíž Wall Street jsem si dala pizzu. Jeden trojúhelník, takzvaný one slice, stál tři dolary a byl naprosto fantastický. Ještě výhodnější pizzu prodával chlápek mezi The New York Times Building a Madison Square Garden. Za „one slice“ chtěl jen dolar. Dostala jsem od něj skvělé jídlo. Teplé, chutné. V obchodech je nepřeberné množství džusů a všude narážíte na opravdu čerstvé ovoce. Jedni manželé, co jeli se mnou, vyrazili večer na steak. Lepší prý nikdy nejedli, a to už procestovali půl světa. Akorát se museli vyrovnat s americkým pravidlem – objednali si jídlo, u něhož byla cena. Do té konečné si ale číšník naúčtoval dvacet procent spropitného. Za báječnou večeři tak dali devadesát dolarů.


Central Park: Oáza klidu a pohody

Poslední den byl pro mě pohodový. Ráno jsem si nedaleko hotelu koupila nedělní New York Times (ty se mimochodem vzhledem k tloušťce nedají za den vůbec přečíst) a vyrazila po Upper West Side pěšky do centra. Míjela jsem domy s vrátnými a zaměstnanci v uniformách, kteří bohatým třeba otevírají dveře do taxíku. Na konci ulice Central Pak West je obrovský kruhový objezd. Plný květin. Došla jsem k domu, v němž žije Henrik Lundqvist a doufala, že třeba zrovna půjde venčit psa. Nešel, ale přesto jsem měla takový zvláštní pocit. Prošla jsem ještě kus Manhattanu a zamířila do Central Parku. Byl plný lidí. Neděle a krásné počasí vytáhly ven všechny generace. Opravdu nádherné místo. Veverky jsou na lidi zvyklé, takže vašemu fotoaparátu doslova pózují. Na kmenech stromů, které čouhají nad hladinu jezer, se rozvalují želvy. Návštěvníci hrají rugby, golf, tenis, jezdí na loďkách nebo se prostě jen tak poflakují po upravených cestách.


Central Park nabízí klid a pohodu. Prostě to, co na jiných místech hektického Manhattanu chybí.

Vždycky jsem si myslela, že do New Yorku se člověk po jeho návštěvě buď zamiluje, nebo ho začne nesnášet. Neměla jsem pravdu. Třeba já jsem na rozhraní. Měsíc po zájezdu všechno ještě vstřebávám a začínám si čím dál víc připouštět, že tam ještě někdy budu muset zajet. Naskytne se vám příležitost jet do Big Apple? Neváhejte ani vteřinu. Tohle město vám nedá vydechnout a nabídne vám něco, co nikde jinde nenajdete.

V článku nabízím několik fotografií a některé další jsem si dovolila uspořádat do fotogalerie. *galerie zarovnani=dole obrazky=5237,5238,5239,5240,5241,5242,5243,5244,5245,5246,5247,5248,5249,5250,5251,5252,5253,5254,5255,5256,5257,5258,5259*

Platnost uložené stránky vyprší: 22. 11. 2019 08:56:35