Jenom lehce zmíním otevřený trénink Rangers, který se odehrával před mnohem prázdnějším hledištěm, než se očekávalo. Pořadatelé sice avizovali, že je až na zhruba tisíc lístků vyprodáno, avšak už tak hlasitě nezmínili fakt, že dobrou polovinu lístků z kapacity arény na trénink rozdali školám, dětským domovům, sponzorům atd. A právě držitelé těchto vstupenek se ve velké míře nedostavili. Když k tomu připočteme fakt, že mnohé děti více zaujala prezentace hry NHL 09 na chodbě haly, nelze se divit tomu, že bylo hlediště nakonec poloprázdné.

Ti co se do ochozů arény ve čtvrtek nedostavili, ale o moc nepřišli. Rangers teprve krátce před tréninkem přicestovali z Bernu a bylo to hodně znát. „Doufám, že diváci za tohle nemuseli platit. Byl to jeden z nejhorších tréninků, co jsme kdy měli,“ poznamenal Tom Renney poté, co se jeho svěřenci, připomínající na ledě svými pohyby zombie, odebrali do kabin. Naopak hráči Tampy, kteří jsou v Praze už delší dobu, byli o poznání živější a na ledě také vydrželi podstatně déle.

To ale není to hlavní, co vám chci v tomto článku přiblížit. Jeden z vrcholů dne pro mě nastal, když jsem se po tréninku přes houfy lačných novinářů procpal do šatny Rangers. Rychle jsem obhlédl situaci; většina hráčů se před žurnalisty schovávala ve sprchách, avšak pár statečných zůstalo a vzdorovalo dotěrným dotazům. Ve středu hloučku, který byl nejblíže ke dveřím do kabiny, jsem zahlédl Henrika Lundqvista a pomyslel si, že on je ideální osobnost, se kterou bych mohl udělat svůj první novinářský rozhovor v životě a tak jsem se s nebetyčnou drzostí prodral skrz masu žurnalistů ke svému cílu. Jak rozhovor dopadl, můžete posoudit zde.

Musím přiznat, že mě Henrik do značné míry učaroval svým charisma, jakousi lehkou elegancí, která z něj během rozhovoru neustále vyzařovala. Švédský gólman seděl na lavičce stále nasoukaný takřka do kompletní výstroje, sundaný měl akorát dres a helmu, místo níž měl na hlavu posazenou kšiltovku Rangers. Lokty opřený o kolena trpělivě odpovídal na dotazy, které na něj létaly ze všech stran, přičemž to vypadalo, jako by ani nevnímal desítku diktafonů, které jako supy bez přestání kroužily kousíček od jeho hlavy. Hank zkrátka působil jako naprostý profesionál. Zámořští novináři, se kterými jsem později mluvil, říkali, že nejlépe při rozhovorech působil Brendan Shanahan, po jeho odchodu však nejlépe práci s novináři zvládá právě Král Henrik.

Po chvíli Henrika spolu s ostatními novináři opouštím a rodák z Are si konečně může sundat propocenou výstroj. U toho už ale nejsem, protože se věnuji rozhovoru s Petrem Průchou. Český útočník působí na první pohled uvolněným dojmem, často se směje, avšak po hlubším zkoumání je patrné, že mu do Lundqvistovy suverenity hodně schází. Petr občas vrhne tázaví pohled na okolo stojící novináře, jako by se chtěl utvrdit v tom, že to co říká, dává smysl a že jej novináři poslouchají. Jindy zase s bázlivým výrazem sleduje diktafony rozmístěné kolem své hlavy, jako by se jednalo o hlavy mytické hydry. Henrikovi může jeho sebevědomí jen závidět, což se mimochodem neustále projevuje i na ledě, kde Průcha i při tréninku míjí bránu z pozic, ze kterých před dvěma lety neomylně zakončoval.

Jako třetího stíhám Chrise Druryho. Hráč, který se dost možná v pátek stane čtyřiadvacátým kapitánem v dějinách Rangers, působí ještě méně sebejistě než Průcha. Takřka po celou dobu rozhovoru se americký útočník kouká do země a mluví velmi potichu. V hluku, který v šatně a jejím okolí panuje, mu prakticky není rozumět. Drury ze sebe stihne vysypat pár frází (což ale trvá při rychlosti, kterou mluví docela dlouho) a poté čas, který měli novináři vyhrazený na rozhovory s hráči, končí.

O něco později v jedné z hospůdek poblíž O2 Areny usedám ke stolu společně s pár členy naší redakce a také dvěma americkými novináři, kteří se specializují na Rangers: Stevem Zipayem z Newsday a Dubi Silversteinem z Blueshirts Bulletinu. Jednou z mnoha otázek které postupně rozebíráme je právě ta, kdo by měl plnit funkci kapitána. Shodujeme se, že je Drury vynikajícím lídrem týmu na ledě (sebevědomí během zápasů mu na rozdíl od Průchy nechybí), avšak jinak je to snad nejtišší člen týmu. Ideálním řešením se tedy jeví varianta, kdy by se o kapitánství dělil Drury s Gomezem, stejně jako se předtím v Buffalu dělil Drury o „C“ s Brierem.

Obě loňské posily Blueshirts se skvěle doplňují – Drury má v sobě schopnost vést mužstvo na ledě za vítěstvím, Gomez zase patří v kabině k těm hráčům, které nelze přehlédnout. O tom, jak funguje jejich symbióza, vypráví Dubi Silverstein příhodu ze středy. Po vítězství Rangers nad Magnitogorskem se chystalo předání trofeje vítěznému celku. Jezdci neměli v utkání žádného kapitána, byli pouze tři asistenti. Gomez přijel k Drurymu a zeptal se, kdo půjde převzít trofej, načež Drury odpověděl, že by bylo nejlepší, kdyby ji převzali Kalinin a Žerděv jakožto hráči pocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu. Tak se také nakonec stalo a všichni byli spokojení. Zajímavé ovšem je, jak se k tomuto rozhodnutí došlo – kdyby se totiž Gomez Druryho nezeptal, tak by Drury pravděpodobně mlčel a nenavrhl vůbec nic.

Dubi se Zipem nám řekli o Rangers ještě mnoho zajímavého. Něco z toho vám možná přineseme v některém z dalších článků, jiné věci jsou takové povahy, že je pustit do světa zkrátka nemůžeme.